“Jednotlivé umění se skládají ze dvou složek, totiž z technického provádění díla a z jeho teorie, z nichž jedna je vlastní těm, kdo byli vycvičeni v jednotlivých speciálních oborech, tj. provádění díla, druhá pak, že je společná všem vzdělancům vůbec, tj. teoretický podklad.”

“Vzdávám proto rodičům největší a nezměrné díky a jsem jim vděčen za to, že se postarali o mé vzdělání v umění a to v onom, jež nemůže býti nikdy označeno za dobré bez věděckých základů a bez souhrnného vzdělání ve všech vědních oborech.”

“Věru, že bych chtěl, aby stavitelé uznávali za správné mít před očima a vždy a v každé věci ochotně dávali první místo účelnosti a úspornosti…… Je jasné, že krása je něco, co je třeba vlastní a vrozeno, výzdoba, že však má povahu spíše čehosi přidaného než vrozeného.”

“….Platí pro umění stavitelské jako tvorbu lidskou stejná metoda jako pro přírodu v jejich dílech. Proto pro jeho posuzování musíme používat stejné logické metody. Architektura je aplikací principů, které jsou mimo nás zrozeny a které zjišťujeme….”

Le Duc odmítá v architektuře každou inspiraci, při níž by nespolupůsobil rozum a logický postup, sledovaný již při vytváření naší země: pravou architekturou je pouze ta, jež je přesným důsledkem zásad struktury, čili ta, která vychází

1. ze hmot, jichž používáme
2. ze způsobu, jakým se tyto hmoty zpracují a použijí
3. z programu (úkolu) jejž je třeba vyplnit
4. z logické dedukce, týkající se poměru celku k jednotlivostem

“Stavěti nazývá se spojiti rozličné materiály v celek odpovídající určitému účelu. Protože účelnost je základem každého stavění, určuje co nejzávaznější znázornění ideálu účelnosti čili charakter nebo fyziognomie stavebního díla jeho cenu uměleckou.”

….potřeba a konstrukce pokračují zároveň s lidstvem, jemuž umění nestačí v kroku. Užitkovost a racionalismus kráčejí vždy vpředu, aby připravily v nejlepším případě půdu pro úkoly umění. Nové konstrukce a materiály a nové lidské úkoly a názory změnily nebo přetvořily tvary dosavadní. Nepraktické není krásné……

“….Tvorba architektonická má na zřeteli prostor a konstrukci, nikoli tvar a výzdobu. Prvé je vlastní pravdou architektury, druhé může být nanejvýše vyjádřením této pravdy. Nová forma může vzniknout nikoliv z estetické spekulace, ale toliko z nového účelu, z nové konstrukce. Každé hnutí, které by nemělo své východisko v účelu a konstrukci, nýbrž mělo svůj vznik ve formě, zůstává nutně romantickou utopií….”

Architekt není u Schefflera tvůrcem, ale organizátorem vnějšku a vnitřku, ve velkém i malém. Je úředníkem sociální užitkové myšlenky, protože je povolán uskutečňovat požadavky všeobecna i individua. Objednávka je vždy vázána na podmínky potřeb. Malíř může spěchat ke štaflím, aby uskutečnil svou vizi. Kdyby architekt učinil totéž, zabil by na svém nadání vše nejlepší, ztratil by půdu skutečnosti a dospěl by k fantastičnosti, která je ve stavitelství nebezpečnější než kde jinde. Síla, která se u malíře a sochaře koncentruje na ideu, rozděluje se u architekta na veškeren život. Architekt nemůže říci: stavím jak cítím, daleko spíše musí formulovat: cítím tak, jak musím stavět. Architekt se musí cítit zástupcem nové životní myšlenky, povolaným zkoumat potřeby profanní i ideální povahy.

Vidí nastupovat zkázu architektury od okamžiku, kdy vstoupila do okruhu tzv. “volného umění”, ovládaného heslem: umění nemá co činiti se zákony. Požaduje mimo jiné, aby architekt vyhověl všem složitým požadavkům služby a hygienických předpisů při každé stavbě, jež dnes ukládá úkoly daleko těžší a spletitější.

“Umění stavitelské spočívá v tom, vytvářet prostory, nikoli navrhovat fasády.”

Vlastní plošnou dekoraci tvoří okna, která připouští vytvořit jen tam, kde jsou nezbytná a v příslušných různých velikostech. Zde se již setkáváme s jasně a nepokrytě vyslovenou zásadou protisymetrie a s odmítnutím každého kompromisu v této věci.

“Vyžaduji od stavebního díla totéž, co od člověka, totiž, aby bylo čestné, vnitřně pravdivé a tuto základní vlastnost chci mít spojenu s půvabem a oduševněním.”

“….napříště se vylučuje diktováním vlastních metafyzických linií ovlivnit zrození tvaru a tím nalézt potvrzení své povýšenosti nad hmotou. Moderní architektura vychází z materialistického stavebního principu, odhmotnění není funkcí duchovního úsilí, ale přirozeným výsledkem kultivovanosti materiálu a odvahy konstruktérovy. Problém tvaru není vlastním problémem architektovým. Architektova lyrika spočívá v harmonické skladbě prostorů, v rytmu účelových tvarů, nikdy však ve vlstním tvoření forem…”

“Architektura montující své mechanické domy ze sériových součástek přestává být stavebním uměním jaké znaly historické slohy. Město je násobek a mocnina jedné buňky, serie diktuje standart a vytvoření typu. Standart je dílem kolektivu, je produktem života, formy tohoto průmyslového umění jsou resultáty funkcí. Zdůraznění výtvarné a dekorativní stránky užitkové věci vede k posušení její praktické účelnosti a funkčnosti.”

“Dnes je architektonické vzdělání zaměřené výhradně jen na krásné umění (užité umění) a na minulost. Estetická koncepce nahradila tvůrčí umělěckou koncepci. Architekt by měl obnovovat lidské ideály místo opakování myšlenek a činů předcházejících vývojových etap. Rovnováha mezi tvůrčím experimentováním a znalostmi z knih.”