|
ANTIKA
- Kalokagathie – morálně výchovný princip antického Řecka – cílem je harmonická lidská osobnost. Mravnost, krása, dobro – kategorie etické a estetické vyúsťují v harmonii.
- Polykleitos (sochař řecký) – učení o kánonu, tj. o číselných vztazích proporcí “krásného” lidského těla
- Aristoteles (Platonův žák) – krása spočívá v souladu celku a velkého počtu rozmanitých jednotlivostí. Je to princip jednoty v rozmanitosti.
- Vitruvius – římský teoretik architektury – přisuzoval nejvyšší hodnoty principu symetrie, která předznamenává vždy krásu.
RANNÉ KŘESŤANSTVÍ
- Aurelius Augustinus – spis O kráse (De pulchritudine) - ranně křesťanský filosof – nejvyšší krásou je Bůh a krása světská je výrazem krásy Boží.
STŘEDOVĚK
- Tomáš Aquinský – vrcholný středověk – rozlišoval krásu a krásné předměty – absolutní krása je Bůh, relativní krása jsou věci jím stvořené. Princip jednoty v rozmanitosti, pokud jde o formu.
RENESANCE
- Leonardo da Vinci - renesanční člověk – příroda je řád, krása. Renesanční umělec nebyl odtržen od podstaty krásy, protože zobrazoval-li svět odhaloval krásu.
- L.B.Alberti (1404-1472) - (De arte aedificatoria – O architektuře 10 knih) – krása se jeví všude tam, kde je harmonie poměrů a je vedle pravdivosti hlavním zákonem umění. Krása v ;architektuře je soulad všech proporcí, vázaných s celkem.
- Základ renesanční estetiky - nauka o proporcích ve vztahu k rytmu a harmonii. Proporce není jen něco vnějšího, ale prostředek proniknutí k podstatě jsoucna. Renesance přejala antický názor o jednotě v rozmanitosti.
- Andrea Palladio (1508-1580): Čtyři knihy o architektuře (1570)
- Giacomo Barozzi de Vignola (1507-1573): Regule pěti architektonických řádů (podnítilo vývojové tendence klasicismu v Evropě)
- Sebastian Serlio: Šest knih o architektuře
17.STOLETÍ
- N.Boileau Déspréaux (zástupce francouzské estetiky klasicismu) – krása se rovná pravdě a soudcem vkusu je rozum. V architektuře došlo ke střetu zastánců řecké antiky se zastánci římské antiky.
18.STOLETÍ
- ANGLIE
- Lord Schatesbury – Etická estetika - odhalil význam krásy pro mravní vývoj a výchovu lidské společnosti
- FRANCIE
- F.M.Arouet Voltaire – psal o vkusu
- Montesquieu – Esej o vkusu – vkus povstal ve vztahu člověka a skutečnosti za účelem potěšení a připouštěl, že může být i v rozporu s pravdou
- D.Diderot – hodnotu díla spojoval s kvantem asociace
- J.J.Rousseau – emocionalista – Umění hodnotil kladně tehdy, je-li citové, vzbuzuje-li emoce.
- NĚMECKO
- A.G.Baumgarten – noetická představa estetična, jeho estetické názory mají původ v logice. Umění je poznání, jehož cílem je krása. Základní rovnice vztahů – vztah citu a rozumu je takový jako vztah krásy a pravdy.
- J.J.Winckelmann – estetický ideál člověk, dal základ samostatným moderním dějinám umění svou klasifikací řeckého sochařství.
- G.E.Lessing – krása je nadřazena nad přírodu, odmítal napodobování, krása je jediným účelem umění. Je zakladatelem kritiky umění.
- Immanuel Kant – zakladatel estetického formalismu a kriticismu – tvrdil, že náš rozum vnáší řád do chaosu jevú a předpisuje zákony. Základním pojmem jeho estetiky je soudnost jako vlastnost subjektu. Krásu hledal jen ve formě, která má vnitřní účelnost (nikoliv však užitečnost). Kantova představa autonomnosti umění je zbavuje společenského smyslu a poslání.
19.STOLETÍ
- G.F.Hegel – německá spekulativní estetika – skutečně pravdivá je pouze idea, krása je zdání ideje. Zakladatel dialektiky.
- A.Schopenhauer – Svět jako vůle a představa. Podle něj v umění (jako více či méně materiálním) stojí nejvýše hudba a nejníže architektura.
- J.F.Herbart – vznik estetiky formalistické – estetický soud je jedinečný, nelze ho zobecňovat ani zdůvodňovat. Jednoduchý prvek je esteticky indiferentní, estetický soud vzniká ve vztahu nejméně dvou prvků. Krásu viděl jen ve formě, nepřipouštěl cit, který se projevuje ve výrazu.Dle něj lze vnímat krásu třemi smysly: zrak, sluch, hmat.
- R.Zimmermann – Všeobecná estetika a nauka o formách – promítnu pšt etických idejí do estetiky: 1) estetická forma síly – etická dokonalost – umělecká velikost, 2) estetická forma význačnosti – etické dobro – umělecká pravda, 3) estetická forma souhlasu – etická volnost – umělecká jednota, 4) estetická forma správnosti – etické právo – umělecká, stylová čistota, 5) estetická forma vyrovnanosti – etická odplata – umělecký smír.
- A.Zeising – Nové učení o proporcích lidského těla – formulace rovnice Zlatého řezu – a:b = b:(a+b). Zlatý řez – základní estetický princip.
PŘELOM 19 a 20.STOLETÍ
- G.Th.Fechner – zakladatel Psychologické estetické školy – estetik měl zkoumat jevy nejjednodušší a přecházet ke složitějším a ne naopak – metoda volby (posuzování vzorku lidí, co z předloženého se líbí), metoda tvorby (sestrojování z předložených věcí), metoda použití (přezkoušení pocitu libosti měřením na určitých formách). Těchto metod použil Fechner při zkoumání, zda Zlatý řez má zvláštní estetickou hodnotu. Ze svých výzkumů sestavil šest zákonů estetické libosti – důležitý je 6.zákon asociační. Weber-Fechnerův zákon: intenzita počitku není přímo, ale logaritmeticky úměrná síle podnětu.
- W.Wundt – pokračovatel Fechnera – vyzdvihuje fantasii, jako základní tvůrčí princip umění.
- R.Muller – Freienfelse: spojil estetický jev s hodnotou. Hodnota je vše, co podporuje život (jak ze stránky biologické, tak ze stránky psychické). Estetický a umělecký prožitek – dynamický duševní proces, který má stránku posuzovací, informativní a citovou.
- Ch.Darwin – zavedl do estetiky biologismus. Podstatu krásy viděl v biologických podmínkách života.
- Mechaničtí materialisté – H.Spencer (krásné a prospěšné je následné), G.V.Plechanov (názor o dřívější užitečnosti krásného)
- C.Nietzsche – mechanický materialista a pokračovatel biologické linie v estetice, která přešla do pojetí biologicko-fyziologického. Umění osciluje mezi vizí a opojením.
- G.Semper – opírá se o názor mechanického materialismu
- Estetický sociologismus – Saint-Simon, A.Conte (umění je podmíněno přítomností a podmiňuje budoucnost), H.Taine (umění je vysvětlitelné ze tří předpokladů: dědičnosti, historické situace a souboru získaných vlastností)
- Hnutí “Umění pro umění” – G.Flaubert, Th.Gautier, E.a J.Goncourtové, Baudelaire, W.Pater, O.Wilde, E.A.Poe – subjektivismus – hnutí chtělo vymanit umění a krásu z vlivu moderního světa, který umění znehodnotil. Nejvyšší krása je v umění. Věda má být modernímu umění vzorem. Symbioza citu, intelektu a smyslovosti. Rozluka umění a přírody.
20.STOLETÍ
- S.Freud – navazoval na darwinismus, viděl úzkou souvislost mezi sexem, pohlavním pudem a inspirací umělce. Umělěcká fantazie – určitá poloha mezi snem a neurozou.
- Teorie vcítění – Th.Lipps, J.Volket – estetické jevy jsou vysvětlitelné na základě promítnutí subjektu do objektivního světa
- B.Croce – konec novodobého subjektivismu v estetice – rozeznává čtyři sféry lidské aktivity, které však spolu nesouvisí: poznání krásy, pravsy, dobra a praktickou činnost.
- Německý racionalismus – M.Dessoir, E.Utitz – estetika a obecná teorie umění jako vědní obory relativně samostatné.
- Fenomenologická estetika – zkoumá estetické jevy jako strukturu, spojenou výhradně s vědomím. Ingarden – významové vrstvy subjektivních stránek estetických jevů. Má blízko k existencionalismu J.P.Sartra.
- Ch.Lalo – “Experimentální estetika”, zabýval se i mysticismem
- E.Souriau – “Budoucnost estetiky”, “Umění a pravda” – umění je specifické poznání.
|