“Hledá zákonitosti krásných staveb, jež vyšší měrou vzbuzují v umělecky vytříbeném současníku libost, uspokojení, uvolnění a náladu.Při tom snaží se redukovati složitý dojem stavby na zákonité spolupůsobení jednodušších prvků, jež nelze často definovati, nýbrž toliko na ně poukázati, jejich vlastnosti vyčísti a přesně popsati, např.: soulad pohledový, harmoničnost, dojem ukončeného celku, charakter odpovídající okolí, princip přehledné členitosti, jasné, souladné a rytmické uspořádaní hmot podle vnitřních prostorů, barevnost, nálada vlastní celku a m.j. K důležitým podmínkám krásy patří i pocit bezpečnosti, účelnost řešení půdorysného, vhodné použití a uplatnění stavebního materiálu, dokonalost a účelnost konstrukce aj. Z pouček estetiky stavební odvozuje praktické důsledky nauka o stavební kompozici. Pravidla estetiky stavební nejsou ztrnulá beze vší výjimky pro tvořícího architekta, jsou to poznatky relativní, mění se s vkusem doby i novými metodami stavebními, ale v běžné praksi určují směrnice (krajní účelnost, technickou dokonalost, jednotnost prostorového řešení, žádné detaily, barevnost), jež slouží dobře k vyvarování hrubých chyb.

Literatura: Nejedlý: Hostinského estetika, Praha, 1921. Wagner: Moderní architektura, Praha 1910.

Souhrnný pojem pro vědu o estetické činnosti člověka, který vnímá formuje a hodnotí svět z hlediska vzájemného poměru krásy, ošklivosti a dalších estetických kategorií. Původně filozofická disciplína, postupně se vyvíjející v samostatnou vědu. Prolíná se s teorií umění, avšak není s ní totožná, neboť se zabývá i mimouměleckými oblastmi estetična. Estetiku jako filozofickou disciplínu (vědu o kráse) založil A.G.Baumgarten (*1714 +1762), některé estetické pojmy a teorie však byly formulovány již v antice (=extáze, =harmonie, =katarze, =symetrie aj.) Platón vysoce hodnotil krásu, která je smyslovým zjevením ideje dobra. Aristotelés se zaměřil zejména na zkoumání umění samého a důkladně rozpracoval teorii nápodoby. Velký význam má krása v učení Plótínově. Na počátku středověku Augustinus přejímal princip jednoty v rozmanitosti a učil, že všechna krása pochází od Boha. Aktivní roli subjektu v estetickém soudu zkoumal I.Kant. Hegel definoval estetiku jako “filozofii umění”, smyslová krása je pro něj projevením absolutní ideje, v umění se člověk pozvedá k absolutnu. V 19. a 20. stol. Vznikaly estetické proudy kladoucí důraz na iracionální aspekty estetického vnímání a tvorby (A.Bergson, B.Croce, W.Dilthey) i školy zaměření pozitivistického. Psychologická estetika klade důraz na introspekci a analýzu prožitku umělců (S.Freud aj.), sociologickou estetiku představuje např. H.Taine a M.J.Guyau. Značného vlivu nabývá škola fenomenologická (M.Geiger, R.Ingarden). Srovnávací estetika zkoumá vztahy mezi jednotlivými druhy umění, strukturální estetika zkoumá jeho formy a struktury.